moje skvělé leto 12

15. října 2007 v 19:47 | Tercza |  Moje skvělé léto II
Aloha, to jsem já stále žiju a občas i píšu. A tak, že jste to vy jsem vám sepsala další kapitolku Morgany a jejího osudu.
Už to trošku přeháním, ani nevím, co od té povídky chci. Snad se stále líbí a někdo si jí přečte, taky nechá komentář..
Tak a připomínky mi pište do komentářů, v postatě jako vždycky.. X-D

12. Hračka
Uběhl pouze den, ale Morgan to přišlo jako věčnost. Měla vyschnuto v hrdle, byla nevyspaná, vystresovaná. V jednom kuse zírala na dveře a při sebemenším hluku, se už loučila se životem.
Dveře se otevřely a jí se zpomalil svět. Viděla jak pomalu schází postava dolů. A každá vteřina měla délku hodiny. Zastavila se kousek před ní a sklonila. Morganě tlouklo nepředstavitelně srdce a dělaly se jí mžiky před očima. Ani nemohla ze strachu dýchat.
"Má paní, prosím potrestejte mě vy," dveře se zabouchly a ona tam zůstala pouze s ním.
"Má paní.." dolezl k jejím nohám a klaněl se až k zemi.
Polilo ji horko a hnedka všechny orgány zmrzly. Ten únosce se na ni podíval. Byl to muž s černou pletí a krvavě červenými značkami na tváři. Jeho oči byly šedé a leskly se modrými slzami.
"Co jsi zač?" vykřikla Morgana a odsunula se od toho tvora dál. Jenže on se přisunul zase za ní.
"Nechej mě," vzlykla a podíval se ke stropu. "Nechte mě jít, prosím."
"To, ale nejde," zdůraznil hlas někoho jiného. Rozhlédla se kolem a teprve teď si všimnula přítomnost dalšího. Stál na kraji, nejspíš hodně v klidu, protože se o zaplísněnou zeď opíral a nepřipadal jí nějak vystrašený. Za to ten první, co chtěl od ní trest, se začal třást ještě víc.
Věděla, že by se měla bát, ale něco jí říkalo, že nemusí. Stálo ji to všechno sebeovládání, aby se udržela a nezačala brečet. Muž, který stál zatím u zdi popošel o několik schodů níž a na rtech mu hrál nepěkný úšklebek. Tvor objal její nohy. Chtěla protestovat, ale jak byl blíž, tak se neodvážila ani kváknout.
"Methee mám tě!" chytil ho za ruku ten pohodář.
Tvor u Moraniných nohou se nejdřív leknul, potom si oddychl a hnedka se mu rozhořelo v očích. Rychle si vstal a začal se oprašovat a rozhazoval kolem sebe pohledy typu. "jak to řekneš, tak tě zabiju! To co se tady stalo nesmí nikdo vědět!"
Morgana nechápavě civěla na ty dva.
"A víš, že jsem si myslel, že jsi vážně tvůj fotr. Už vypadáte stejně…" Chytil se v místě srdce a celkem vypadal uklidněně.
Ten pohodář, vypadající jako člověk, se znova ušklíbnul. "JÁ A VYPADAT JAKO ten všivák?" raději potom ztlumil hlas.
Morgana seděla na zemi a jen mlčky přihlížela jejich rozhovoru, vůbec ji nevěnovali pozornost, jakoby tam snad ani nebyla.
"Tak to zapijeme," poplácalo to stvoření svého kamaráda. Ještě se k němu naklonil a šeptl polohlasně: "A nikomu to neřekneš, že ne?" zaprosil.
I Moranino srdce poskočilo a chtěla mu to odpustit. Ale raději byla stále v klidu a dělala mrtvého brouka. (aut. Pozn. To jde autorce nejlíp.. i když ji nikdy nepřehlédnete)
"Počkat, počkat. To nejde," nahodil vážnou tvář nepojmenovaný.
Tvor nezachápal a podezíravě se na něj kouknul.
"Neber to špatně kamaráde," řekl trošku schlíple a znova ho poklepal po zádech. "Ale kdo mi uvěří, co jsem tu viděl a navíc Luck mi s tím pomáhal. Takže aspoň mu." Zasmál se a ten druhý sklonil poraženecky hlavu.
Morgana se začala smát, nevěděla proč, ale připomnělo jí to léto s poberty, to byly časy.
Oba dva se na ni podívali. Tvor se ušklíbnul a ten druhý zakroutil hlavou.
"Taky ti připomíná.." začal ten černo-červený, ale druhý ho zastavil.
"Taky," pokýval hlavou.
Morganu, ale za chvíli dobrá nálada opustila, když si všimla, že na ni zírají. Na sucho polkla a zase dělala vzduch. Přišla si jako páté kolo, nebo spíš nějaký výstavní kus dobytka.
"Co s ní bude?" zvednul obočí ten "normální"-aspoň vzhledem.
"To nevím."
"A to ji semka přivedl fotr jen tak?" slovo fotr řekl hodně potichu.
"Já-to-n-e-v-í-m," hláskoval.
"Tak půjdeme."
"Souhlasím!" řekl tvor a hrnul se ke dveřím. Nejspíš, se ještě bál, těžko říct čeho.
Chvíli trvalo než se dveře za nimi zavřely a ona zůstala zase sama ve sklepě. 'Co to mělo znamenat?' ptala se sama sebe a odpověď nečekala. Taky nebylo od koho. Vzpomněla si na jejich rozhovor. 'Ani oni neví co se mnou bude, tak potom je to beznadějné' svěsila hlavu, tohle ji nálady a ani naděje nepřidalo.
***
Mladík s nepřirozenýma očima barvy krve a vlasy ebenu se posadil za stůl. Stále myslel na dívku ve sklepení, tolik mu připomínala Jadena. Ze zvyku se otočil ke dveřím, kde vždycky sedával jeho kamarád a společník. Jeho všechno, první a poslední láska. (pozn. Aut. Nevím proč, ale při téhle větě vždycky pokyvuju hlavou do rytmu písničky, kterou mám puštěnou)
Měla něco z něho, smál se podobně a ty oči jako by byly jeho. Ale on umřel a ona nemohla mít nic z něho. To nešlo, nechtěl to, nedovoloval si to přiznat. Dokonce si zakazoval na ni myslet.
'Tak přestaň, přivedl ji otec a ty s tím nic neuděláš. Brzy bude po všem a ona umře, jako ti před ní. Jako všechny.' Práskl do stolku. 'Třebaže,' zamyslel se. 'že by..?... NE!' zavrhnul vlastní myšlenky, které se neodvažoval ani v duchu vyslovit, na tož nahlas. Sám nevěděl, co vlastně myslel, co by chtěl.
"Pane Samueli," zaklepal komorník na dveře mladého pána.
"Dále," řekl neupřemýšlení.
Do pokoje vešla postava zahalená do plachetky, vypadala jako z jiného světa, jako by dávno nejevila známky života. Položila stříbrný podnos na stolek a vyskládala tácy z jídlem. "Děkuji, můžeš jít." Zamáchal rukou ve vzduchu a položil unaveně hlavu na stolek.
Komorník se na něj smutně podíval a chystal se k odchodu. Ještě ve dveřích mu sdělil, že jeho otec si s ním chce promluvit.
Samuela by se v ten moment nedořezali krve. Úplně ztuhnul a začal se klepat, to už ale sluha neviděl, zmizel za dveřmi v černý oblak.
Zhluboka se nadechnul a vešel do otcovy pracovny. "Otče chtěl jste se mnou mluvit?" sklonil hlavu hluboko k zemi, před mužem vypadajícím stejně, i když je dělila pěkná řádka let, ale nešlo to rozeznat.
Muž ve stříbru zdobeném křesle se zašklebil. Nebyl to vůbec posměšné, bylo to jakoby kruté, jakoby něco zamýšlel. Samuelovy vnitřnosti se rozklepaly strachy, ale nedal to na sobě znát. Stál jako by nic a dívala se na jeho kurtě se šklebící tvář.'Snad jsem nic neudělal,' říkal si v duchu.
"Jsi můj jediný syn," začal nezvykle formálně, většinou jen křičel, ale ze všeho nejraději měl bolest. "A jako můj jediný syn si zasloužíš být šťastný, přece jen jednou budeš sedět tady na této židli a budeš se starat o vše namísto mě." Samuelovi neuniklo jak to slovo šťastný vyslovil, tak pohrdavě, až výsměšně. Jako by na štěstí nevěřil, vlastně nechtěl vědět co se mu honilo v hlavě. "No a tak jsem ti obstaral hračku, snad bude vyhovovat. Můžeš si s ní dělat co chceš…… Vědma mi pomohla," dodal rychle, stručně a velmi potichu o té pomoci.
Samuelovi chvíli nedocházelo co a jak, kde a proč, ale nakonec mu to došlo. 'Ona je moje?' Podíval se na otce a zhluboka se znovu uklonil. Věděl, že jeho dary odmítnout nemůže, to se pánům nedělalo. Nemohlo udělat, zasloužil by si fyzický, v horším případě i psychický, trest, ze kterého by se pak už nemusel nikdy vzpamatovat.
"Děkuji otče," otočil se a zamířil do sklepa, přece ji tam nemůže nechat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Klára Klára | Web | 15. října 2007 v 20:00 | Reagovat

Zdá se mi to, nebo ta kapitola je delší? ^^

Ikdyž jsem byla do toho tak zažraná, až jsem se udivila, že už je konec. :o)

Mám pocit, že je kapitola od kapitoly lepší a lepší..

Už nevím, co bych k tomu napsala, příjemně se mi to četlo, jsme děsně zvědavá, jak to bude dál, nic mě nenapadá a ty to dokážeš vždycky tak pěkně zamotat.. ^^

Piš dál, dál, dál.. :o) Moc se těším na další úžasnou kapitolu..

2 Areneis Areneis | Web | 16. října 2007 v 7:24 | Reagovat

koment napíšu až přijdu ze školy :-)

3 Areneis Areneis | Web | 16. října 2007 v 15:46 | Reagovat

takže je to moc pěkná kapitolka. A je i celkem dlouhá :-)

4 Leia Leia | E-mail | 16. října 2007 v 21:13 | Reagovat

super

plosím, plosím....ja chci další kapitolu

5 Veracity Veracity | Web | 17. října 2007 v 12:08 | Reagovat

tahle kapitola se ti opravdu povedla :o) už abys napsala další :o)

6 Morgana Ehran Morgana Ehran | 17. října 2007 v 15:50 | Reagovat

nejdrív jsem byla zmatená, ke konci překvapená, no konci dost vysmátá... ty voe, komu mě to předhazuješ?:D že ze mě minime udělala v  povídce homosuxálního chlapa jsem si zvykla ale tohle... jsem vám snad pro srandu králíků? *ironík* :))))

pěkný pobavilo mě to a je to pěkně napínavé a zajímavé:)

7 Tercza Tercza | 17. října 2007 v 17:25 | Reagovat

dekuju za komentare a jsem rada ze se vam to libi, tem co ne tak to maj blby pac me to zacalo bavit

a pokud o to jde, taks e chystam s tim pohnout zase..X-D a snad brzo!

8 Leonyda Leonyda | Web | 26. října 2007 v 16:47 | Reagovat

Suprový, tahle povídka mně dostává :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama